Krátké příběhy

Příběh jedenáctý: Všechen čas Vesmíru

Sir William Morris byl velmi mocný a bohatý muž. Vlastnil rozlehlé panství, desítky sloužících a nejkrásnější ženu v kraji. Nebyl zlý ani dobrý, spravedlnosti se u něj dočkal i ten nejposlednější člověk. Užíval si života plnými doušky a užíval by si dál, kdyby na dveře jeho života nezaklepalo stáří. Sir Morris si začal uvědomovat vlastní smrtelnost. Silně závislý na krásách pozemského bytí si zoufal, přesvědčený, že brzy o to vše přijde.

Byl člověkem bohabojným, a proto muže, jenž u něj jednoho dne zaklepal, zprvu nechtěl poslouchat. Nakonec se ale uvolil ho přijmout. Oním návštěvníkem byl neznámý a vzhledově nepříjemný muž středního věku, jenž se, dle svých slov, zabýval různými vědními obory, z nichž některé sir Morris ani neznal, zatímco jiné byly teprve v plenkách. Doslechl se prý o jeho trápení a nabídl se, že mu pomůže.

Sir Morris byl zprvu podezřívavý, ale když mu vědec předvedl několik zajímavých experimentů, souhlasil. Musel však odcestovat do Londýna, kde měl vědec svoji laboratoř. Vše probíhalo v naprostém utajení, to byla vědcova jediná podmínka. Nikdo ze sirova domu, ani jeho žena, netušil, kam se jejich pán a manžel vydal.

Sir Morris podstoupil několik vyšetření, než skončil na tvrdé a studené lavici, tělo přikryté bílou látkou. Vědec mu dal vypít jakýsi hořký lektvar, po němž brzy usnul. Když se konečně probral, s hrůzou zjistil, že nic neslyší a nemůže ani mluvit. Ještě horší však bylo, že necítil svoje tělo. Ochrnul snad? Operace se nezdařila? Jediným smyslem, který mu dosud fungoval, byl zrak. Viděl sice rozmazaně, mlhavě, jako ve snech nebo pod vodou, ale díkybohu aspoň za to!

Čekal dlouho, než se v jeho zorném poli objevil vědec. Stále měl na sobě bílý plášť. Postavil se před sira Morrise a něco psal křídou na tabulku. Poté ji otočil a přiložil k sirovým očím.

"Operace se povedla," stálo na ní. "Gratuluji! Stal jste se nesmrtelným."

Sir Morris měl tisíc otázek a ani jednu možnost se na ně zeptat. Bylo ovšem dobré, že vše dobře dopadlo a on bude mít pro sebe všechen čas vesmíru. Všiml si, že vědec opět něco píše. Zvědavě vyčkal, dokud si nepřečetl: "Přinesu zrcadlo, abyste se mohl prohlédnout. Operace byla velmi náročná, takže jisté změny vizáže byly nutné."

Sir Morris se najednou cítil celý nesvůj. Doufal, že to nebude nic hrozného. Vědec zmizel, aby se za chvíli objevil s nevelkým oválným zrcadlem. Sir Morris byl napjatý jako struna. Nic ho však nemohlo připravit na to, co spatřil. Čekal holou hlavu, jizvy na tváři nebo jinak zprzněný vzhled. Bylo to však mnohem horší. V odrazu zrcadla nespatřil svoji tvář, ale dvě kulaté bulvy a obnažený mozek připojené k sobě dráty a hadičkami, plovoucí ve skleněné nádobě, plné zažloutlé tekutiny a propojené s jakýmsi prazvláštním přístrojem.

Sir Morris zatoužil křičet, ale neměl ústa. Chtěl utéct, ale neměl tělo. Měl jen oči, kterými bude navždy hledět na ponurý interiér podzemní laboratoře, a všechen čas vesmíru, aby se smířil s nabytou nesmrtelností. A se svojí novou podobou.

Příběh desátý: Zlomený muž

Z pohřbu odcházel jako velmi zlomený muž. V jeho životě byla jediná, nyní byla pryč. Nikdo jiný mu nezůstal.

Doma si otevřel láhev a pil. Přestal chodit do práce, přestal o sebe dbát. Toužil po své lásce, která však dlela na druhé straně, kam za ní nemohl. O to víc se trápil, a o to víc pil. Hospodářství mu pomalu umíralo, pomoc od druhých odmítal.

Nakonec se upnul jen na pití. Pití a touhu vidět znovu svoji lásku. Aspoň na chvíli. Říct jí, jak moc mu chybí a jak moc ji miluje. Jenže to nešlo. A tak pil. Pořád.

Jednoho večera už toho bylo na něj moc. Rozhodl se, že se ve stodole oběsí. Nohy mu však nesloužily, nedokázal vstát. Padla na něj děsivá únava, a tak se rozhodl nejdřív prospat a oběsit se až ráno.

Když se probudil, panovala kolem stále ještě tma. Jen od dveří do ložnice se k němu linula bílá záře. Vstal a plný zvědavosti nakoukl dovnitř. Na manželské posteli seděla jeho žena, vyzařující zvláštní světlo. Vstala a usmívala se na něj. Byl tak šťastný, že ji zase vidí. Její duše vyslyšela žádost a přišla se s ním ještě naposledy rozloučit.

Chtěl ji obejmout, ale ona odmítavě zavrtěla hlavou. Pokynula mu a on ji následoval z ložnice. Procházeli kuchyní a on ledabyle pohlédl ke stolu. Na lavici seděla mužská postava, hlavu, podepřenou rukou, položenou na stole. Druhá ruka nehybně visela podél těla.

Pochopil. Bylo mu to ale jedno. Byl zase se svojí láskou. Tentokrát už navždy.

Příběh devátý: Rodinná pouta

Ten les byl prokletý. Aspoň se to o něm vždycky říkalo ve všech okolních vesnicích. Navzdory tomu, že byl plný hub, sem žádný houbař nevkročil už nejméně sedmdesát let. Zvěře zde také žilo plno, ale pytláka byste tady nespatřili ještě déle, než houbaře. Lidi se lesu podvědomě vyhýbali, ale prakticky nikdo z nich netušil proč. Jen tak nějak věděli, že v něm číhá něco, co nemá lidi rádo a nechce je tam. Že tam žije zlo.

A přesto všechno se do něj v polovině zimy vydala asi třicetiletá žena s patrnou nadváhou, zlýma očima a sveřepým odhodláním ve tváři. Na zádech měla batoh a za ruku vedla svoji pětiletou dcerku s blonďatými vlásky a velkýma hnědýma očima.

Skrze závěje mířili čím dál hlouběji do lesa, holčičku už to unavovalo a tak se pořád ptala, kam vlastně jdou.

"Uvidíš," chlácholila ji matka. "Už tam brzy budeme."

Kdykoliv cokoliv dívenka řekla, matka odpovídala stejně: "už tam brzy budeme."

Den se přehoupl přes svou polovinu a matka s dcerou stále mířila hlouběji. Až se dostali na nevelkou mýtinu, kde se zastavili. Žena se vůbec netvářila mile, mračila se a netrpělivě přešlapovala. Dívenka se začala bát, chtělo se jí čůrat, měla hlad a byla ji zima.

"Vydrž," říkala jí máma. "Brzy už budeš mít všechno za sebou."

Někde praskla větev a žena sebou poděšeně trhla. Rozhlížela se zmateně kolem a rychle ji opanoval pocit, že ji někdo sleduje. O krok ucouvla. Její dcera vycítila máminu nejistotu a začala fňukat.

Z křoví se ozvalo zlověstné zamručení. Žena se zarazila a zahleděla do míst, kde ten zvuk slyšela. Netušila, že se cosi objevilo za stromy za ní. Jen dívenka něco vytušila a ohlédla se.

Právě v té samé chvíli se sněhem obsypané větve prudce rozevřely, do okolí explodovala bílá sprška sněhu a zasáhla dívku i její matku. Před oběma stanula více než dvoumetrová postava s tělem pokrytým dlouhými chlupy, napůl lidským a napůl zvířecím obličejem a jeleními parohy, vyrůstajícími tvoru z lebky. Obluda mocně zařvala a dala na odiv dlouhé drápy.

Dívenka začala ječet.

Žena se prudce otočila, a když zjistila, kdo za ní stojí... nasadila znuděný výraz.

"Hahaha," zabručela ironicky. "Stejně trapný, jako minule. Že tě to furt baví."

Netvor dál tlapy dolů.

"Tatííí!"

Dívenka se vrhla k obludě a láskyplně objala její mohutnou nohu. Žena si toho všimla a kysele se usmála.

"Co já jsem na tobě viděla," poznamenala spíš sama pro sebe. Hlasitěji však řekla: "Alimenty máš?"

Tvor přikývl a sáhl kamsi do tajných záhybů své bederní roušky. Před ženu natáhl dlaň plnou starých zlatých mincí, drahokamů a šperků.

Žena si otráveně povzdechla.

"Takže zase musím ke starožitníkovi... No nic, v neděli si pro holku přijdu, tak se o ni dobře postarej! Běda, jestli bude zase nachlazená, tak jako minule. Jo a příště bys na nás mohl čekat už na kraji lesa. Kdo se má furt táhnout dárkovou dálku lesem!"

Žena odešla. Dívenka se svým otcem osaměla. Chvíli na sebe jen tak hleděli. Potom si netvor dlouze povzdechl.

Příběh osmý: Tenkrát

"Měli jsme se tenkrát bránit!" vykřikl hlasitě čtyřicetiletý Jaryn a praštil pěstí do stolu. "Mohli jsme to vyhrát!"

"To víš, že jo," smáli se mu od vedlejšího stolu pobavení důchodci. Už ho znali a věděli, že když se opije, začne s těmi svými rádoby vlasteneckými řečmi prudit každého kolem sebe. A kde jinde si k tomu sehnat posluchače, byť nedobrovolné, než v hospodě?

"Vy tomu prd rozumíte," mávl rukou muž v tričku kapely Ortel a kšiltovce s českým lvem, skrývající řídnoucí vlasy.

"Osmatřicátej byl rokem hanby a platíme za to dodnes! Krčíte se před Němci, jen aby vám dali práci! To mě ani nenapadne!" "

A nevlastní náhodou družstvo, kde jezdíš s traktorem, nějakej Němec?" rýpl si do něj jeden štamgast. Jaryn ho poslal do háje. Položil hlavu na stůl a pomalu se propadal do opileckého spánku.

"Měli jsme se bránit," mumlal nezřetelně.

*

1938, pohraničí.

Navzdory původní linii dějin, vydal prezident Edvard Beneš rozkaz k obraně státu před blížícími se německými vojsky. Jarynův děd, tehdy nadšený devatenáctiletý mladík plný ideálů, vzal karabinu a šel se svojí jednotkou bránit pohraniční pevnosti. Kulka německého snipera mu vystřelila mozek z hlavy. A zarytý vlastenec Jaryn se nikdy nenarodil.

Příběh sedmý: Smíření

Pohřby jsem neměl v oblibě. Kdykoliv jsem mohl, poslednímu rozloučení jsem se vyhnul. Už tak je hrozné, když dotyčný zemře. Pokud to byl někdo, koho jste znali a na kom vám záleželo, měli jste ho rádi nebo dokonce milovali, bylo to mnohem těžší.

V tomto případě jsem však couvnout nemohl. Byl jsem mezi prvními, kdo přišel. Stál jsem bokem a sledoval lidi, vcházející do síně. Nikdo mi nevěnoval ani pohled a já se jim nedivil. Nebýt mě, nikdo z nich zde být nemusel.

Rodina zemřelého přišla mezi posledními. Měl jsem obrovskou chuť jít za nimi a něco jim říct. Cokoliv. Že mě to mrzí, že jsem to tak nechtěl. Ale stud a strach mi nedovolily udělat jediný krok. Navíc by mi stejně ani nenaslouchali.

Když byli vevnitř všichni, počkal kněz pár minut, než se usadí a uklidní. Poté v nepříliš dlouhém monologu zrekapituloval jeho život. Během něj se několik žen štkavě rozplakalo.

Nepřipadalo mi, že by nebožtík prožil kdovíjak bohatý život. To byl úděl mladých mrtvých. Věděl jsem, že některé události si kněz vymyslel, aby dodal vyprávění trochy glorioly. O mrtvých jen dobře, že?

Na závěr obřadu začala z reproduktorů hrát nebožtíkova oblíbená píseň. Mnoho očí nezůstalo suchých. I mě se při poslechu té melodie sevřelo srdce. Nebo jsem si to aspoň namlouval. Pocit viny ve mně narůstal s každým dalším okamžikem. Nevěděl jsem, jestli vydržím až do konce. Když hudba dohrála, přišla závěrečné rozloučení. Stál jsem na konci řady. Čas jsem využil k tomu, abych znovu přemýšlel o okamžiku, který změnil mě i zemřelému život. Snažil jsem se najít aspoň jediný důvod, proč si ospravedlnit to, co jsem udělal. Marně.

Pohlédnout do tváře tomu, kdo mi tak razantně a nevratně změnil budoucnost, mě stálo mnoho sil. S vypětím jsem se naklonil a pohlédl mu do obličeje. Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli jsem pocítil jistý druh smíření se s tím, co se stalo. Ulevilo se mi a mohl jsem jít dál. Stejně jsem ale pocítil jistý smutek, že už je po všem. A také nejistotu, když jsem hleděl do své vlastní tváře

Příběh šestý: Sen

Seděl jsem v čekárně, jejíž zdi doslova zářily. Byl jsem zde sám, ale to se dalo čekat. V této době skoro nikdo k doktorovi nechodí. A těch pár tak nečiní proto, že by byli nemocní. Ne, kdepak. Navštěvujeme doktory, protože máme chybu. Chybu, ne nemoc. Zní to lépe, ale stejně, měl bych strach, kdybych...

Dveře do ordinace se otevřely a sestra mě vyzvala, abych vstoupil. Bez váhání jsem vešel a posadil se do křesla, na nějž mi pan doktor ukázal. Byl to profesionál, svou práci dělal už mnoho let, proto jsem věděl, že jeho diagnóza bude stoprocentně přesná.

"Jak to se mnou vypadá?" vybalil jsem na něj bez okolků. Chladný tón, jakým jsem se dožadoval odpovědi, mě ani nepřekvapoval. Snad bych ze sebe dokázal vykouzlit nějaké emoce, kdybych...

"Není to dobré," opáčil doktor. "Nebudu vám lhát, je to velmi zlé."

"Ven s tím, doktore. Chci to vědět."

"Dobrá. Trpíte velmi vážnou nemocí. Smrtelnou nemocí."

Ani jsem nemrknul.

"Kolik času mi zbývá?"

"Přibližně sedmdesát let."

"Tak málo? Jak se ta hrozná nemoc jmenuje?"

"Život."

Monotónní pípání nastaveného budíku mě probudilo z režimu spánku. Otevřel jsem oči a chvíli jen tak zíral před sebe. Až po několika vteřinách jsem si uvědomil, že to, co jsem před chvílí prožil, byla jen snová virtuální realita, nejnovější vynález jedné z předních japonských firem, zabývající se vytvářením zajímavých softwarů, jejichž zavedením do počítačové paměti uživatele prožije ten v odpočinkovém režimu uměle vytvořené (leč velmi realistické) vzpomínky někoho jiného. Já, jakožto jeden z betatesterů, jsem si mohl vyzkoušet poslední verzi programu. Jak už jsem zmínil, je velmi realistická. Tak moc, že by se mi rozbušilo srdce a orosilo čelo, kdybych byl člověk, a ne robot.

Příběh pátý: Dilema

Nikdo z těch, kdo přežili, netušil, kdo za to mohl. Snad vláda, armáda nebo nějaký pomatený vědec. Smrtící virus byl vypuštěn do ovzduší a nakazil většinu světové populace. Nezemřeli. Stalo se s nimi něco horšího - proměnili se v zombie.

Artur Mosley byl jedním z (ne)šťastlivců, kterým se podařilo nezmutovat a nezemřít prvních sto dní od nákazy. O smysl života ho připravila pandemie, takže udělal to jediné, co mu ještě zbývalo. Vzal si sekeru a vydal se kosit nemrtvé.

Při pouti postapokalyptickým velkoměstem narazil na vyhublou a vyděšenou dívčinu. Prozradila mu, že patří ke skupině přeživších bezdomovců, feťáků a závisláků na internetu, které napadla horda zombií. Poprosila ho o pomoc a on její žádost vyslyšel.

S nabroušenou sekerou vyrazil na místo boje. Narazil na dvě skupiny spolu bojujících nepřátel. Obě skupiny se skládaly z vyhublých, zanedbaných a odpudivých existencí, mátožně se snažících porazit své soupeře.

Artur se zastavil a zmateně se rozhlížel. Netušil, ke komu se má přidat.

Když už jeho dilema trvalo příliš dlouho, rozhodl se pozabíjet všechny. Beztak v tom nebude žádný rozdíl.

Příběh čtvrtý: Stařec

Na opuštěném místě žil starý muž. Neznal jiné lidi a vlastně ani netušil, že nějací existují. Nežil podle žádných konvencí, neřídil se žádným řádem. Prostě si žil tak, jak se mu líbilo. Sám, opuštěný lidmi a odříznutý od okolního světa, si užíval každého dne a přitom dosáhl vysokého věku. Tak vysokého, že by se to každému jinému člověku zdálo neuvěřitelné.

Možná, že by žil navěky, kdyby jednoho dne do jeho domova nezabloudil poutník. Vyptával se starého muže na spoustu věcí, mimo jiné se ho zeptal, jak dlouho zde již žije. Jelikož stařec neznal význam slova rok, vypočítal poutníkovi svůj věk podle východů slunce.

Jakmile si cizinec dny přepočítal na roky, ohromeně hvízdl. Řekl starci, že tak vysokého věku se ještě nikdo předtím nedožil. Že je to nemožné a že podle zákonů přírody by měl být už dávno po smrti. Poté odešel, aby světu zvěstoval příběh o téměř nesmrtelném starci.

Stařec hleděl z odcházející postavou a přemýšlel o tom, co mu poutník řekl. Přemýšlel jeden den, dva dny, tři dny. Čtvrtý den uznal, že měl ten muž pravdu, lehl si na zem, zavřel oči a zemřel.

Příběh třetí: Moucha a blázen

Jakub se probudil a tím pro něj začalo ráno, stejné, jako mnoho dalších předtím. Došel si na toaletu, oblékl se a nasnídal. Cítil se dobře, protože už pár dní neslyšel uvnitř hlavy žádné hlasy. V bytě, který mu pronajali a prozatím platili rodiče, než se opět postaví na nohy, se necítil moc dobře, ale doufal, že je to jen otázkou času.

Protože bylo léto a v bytě bylo dusno a zatuchlý vzduch, otevřel okno a nechal jím dovnitř proudit čerstvý, chladivý vánek.

Jakub si sedl do křesla, nedaleko okna a pokračoval ve čtení severské detektivky, kterou mu před pár dny půjčila jeho známá. Kniha byla napínavá, a proto si nevšiml, že dovnitř vletěla oknem moucha. Chvíli jen tak poletovala, než se usadila na zdi, poblíž jeho hlavy. Krátce nato začal Jakub slyšet hlas, který se mu vysmíval. Rozhlížel se, ale okolo nikdo nebyl. Ze zoufalství předstíral, že nic neslyší, ale slova výsměchu byla čím dál hlasitější. Trvalo to déle, než se to dalo vydržet. Jakub začal kvílet. Z očí mu tekly slzy a ústa se pokřivila do šíleného šklebu. Brzy se rozeřval na celé kolo. To už zakročili rodiče, zavolali sanitku a nechali syna odvézt do psychiatrické léčebny. Pokoj se vyprázdnil. Jen moucha byla stále na svém místě. Za chvíli však zatřepotala křídly, zachichotala se a vylétla z okna ven.

Příběh druhý: Mlčící kámen

Tam u potoka, poblíž lesa a nedaleko splavu, ležel velký placatý kámen. Takových, jako on, bylo nespočet. Lišily se jen tvarem, velikostí a barvou, jedno však měli společné. Touhu vyprávět.

Pro lidi to byl obyčejný, nehybný nerost, neživá věc. Nebyla to tak docela pravda. On totiž dokázal vnímat, svým způsobem. A pamatovat si. Tolik si toho pamatoval; spoustu neuvěřitelných zážitků, zajímavých příběhů...

Jak rád by je někomu vyprávěl. Jen kdyby ho někdo vyslechl. Lidé však neuměli poslouchat, nerozuměli řeči kamenů.

A tak mlčel.

A nikdo toho nelitoval.

Vždyť to byl přeci obyčejný kámen.

Příběh první: Bajka o vejci Pepíkovi

Bylo jedno vejce, jménem Pepík. Mělo hodné a starostlivé rodiče, kteří by pro něj obětovali i vlastní skořápku. Hlídali ho jako oko v hlavě a nedovolili mu žádné činnosti, při kterých by si mohl ublížit. Čas však zastavit nedokázali, a tak, když Pepík oslavil osmnácté narozeniny, přešla zodpovědnost za vlastní skořápku na něj samotného. Pepík, který nikdy předtím nepoznal nic jiného než domácí plato, se rozhodl vydat do světa. Marně ho rodiče přemlouvali, aby si to rozmyslel. S pláčem ho doprovodili na hranici domova a ještě dlouho mu mávali na rozloučenou.

Pepík byl hodným a vzorným vejcem, ale strašlivě naivním. Věřil, že ve světě ho čeká jen dobré a na možné nebezpečí nedbal. Ve svém naivním žloutku nedokázal pochopit, že existují i věci a tvorové, kteří by mu mohli ublížit. Například lidé.

I když před nimi Pepíka rodiče varovali, on si myslel, že jen hloupě přehánějí. A proto, když na své pouti na prvního z nich narazil, rozhodl se ukázat svým rodičům, jak velmi se pletli.

"Dobrý den, pane člověče," představil se slušně otrhanému muži, valícímu na něj bulvy. "Já se jmenuji Pepík a jsem vejce. Velice mě těší, že vás poznávám."

Člověk na něj velmi dlouho překvapeně zíral, poté si otřel slinu z úst, chytil nebohého Pepíka do ruky, nacpal si ho do huby a sežral.