K napsání tohoto článku mě přivedla moje desetiletá nevlastní dcera, když se mě o Velikonocích zeptala, jestli může jít se mnou na mrskut. Původně jsem se nadechl k zamítavé odpovědi, že chodí jen kluci, protože je to tradice. Pak mě ale napadlo ono prosté: "Proč vlastně ne?" Tak jsem ji vzal, dokonce i manželku, navštívili jsme rodinu a známé. A...
Mám rád ty takzvané Devadesátky, hlavně jejich první polovinu. Z více důvodu, dnes je však zmiňuju kvůli tomu jednomu.
Začnu zase vtipem, tentokrát svým vlastním: Povídají si dva chlápci v práci: "Češi na venkově jsou sice rasističtější, než ti ve větších městech. Na druhou stranu jsou ale otevřenější, příjemnější a pohostinnější...ale musíš být bílej..."
Začnu vtipem: borec zapálí barák, protože nechce makat do 64 let. Soudce mu napaří trest ve formě úhrady škod. Protože to byla starodávná budova pod ochranou UNESCA, navíc plná drahých starožitností, bude muset palič makat až do sedmdesáti, aby škodu uhradil. Ironie.
Dvanáct let. Tak dlouho mi trvalo, než jsem sebral odvahu podívat se na Srpski film. Svědčí to o kvalitní reklamě, jakou si tvůrci udělali. Já totiž celou dobu opravdu věřil, že mi zhlédnutí této zvrácenosti převrátí můj nerozvážným mládím zdevastovaný žaludek a už se nikdy nebudu moci bez následků podívat ani na kousek syrového masa.
Kdo se narodil v osmdesátých letech (nebo dřív) jako já, ten mi dá za pravdu, že sehnat kvalitní hororový film či čtivo, které neprošly bedlivým dohledem soudružského oka cenzorova a které nemělo původ na východ od Prahy, byl opravdu problém. Po revoluci nám sem imperialistické koště přimetlo tuny brakové literatury a filmografie, jejímž hutným...
Mám rád válečné filmy (Zachraňte vojína Ryana, Nepřítel před branami), knihy o válce (Leo Kessler, Sven Hassel), o počítačových hrách ani nemluvě. Na tom všem nevidím nic špatného, naopak si myslím, že mi to pomohlo udělat si zdravý názor na válku a to ten, že nic horšího lidstvo nevymyslelo. Potud se všichni jako rozumné lidské bytosti shodneme....
Poprvé jsem zkoušel psát v patnácti. Vzal jsem propisku, sešit do češtiny a s hlavou plnou suprových nápadů se do toho pustil. Možná jsem psal den, možná dva, a možná jen hodinu. Nevím. Důležitý byl pro mě pocit, že jsem stvořil něco svého, něco dobrého, něco děsně originál...
Kreslit jsem samozřejmě začal už jako prcek. Ani jsem pořádně neuměl držet pastelku a už jsem ryl barevné čáry do papíru. Určitě mě to ale bavilo a s každým počmáraným papírem jsem utíkal za rodiči, abych je uváděl do rozpaků tím, že nedokázali nikdy uhodnout, co jsem to vlastně nakreslil.