Je suis Ukrajinec?

Mám rád válečné filmy (Zachraňte vojína Ryana, Nepřítel před branami), knihy o válce (Leo Kessler, Sven Hassel), o počítačových hrách ani nemluvě. Na tom všem nevidím nic špatného, naopak si myslím, že mi to pomohlo udělat si zdravý názor na válku a to ten, že nic horšího lidstvo nevymyslelo. Potud se všichni jako rozumné lidské bytosti shodneme. Horší to je, když nějaká válka či ozbrojený konflikt vypukne a mnozí z nás k němu zaujmou nějaký postoj. Někdo pouze filozofický, někdo zase mrazivě skutečný. Pokud vidíme záběry z afrických utečeneckých táborů, je nám to líto, jsou to chudáci, ale takový je život. Dokud je problém mimo náš, dejme tomu životní prostor, tím to pro nás hasne.

V roce 2015 jsme viděli, jak to vypadá, když se problém přesune až k našim dveřím. Očekávali jsme černé a arabské uprchlíky s vizáží kmenových válečníku z dob před Kristem nebo komparzu z filmů o Mojžíšovi. Místo toho jsme dostali moderně oblečené lidi s penězi a, panebože, mobily. To byla zrada, jakou jsme všem těm neziskovkám, které nám popisovaly tamější chudobu, nedokázali odpustit.

S představou prázdné ledničky a peněženky jsme sledovali dění na hranicích. Když se nám celá ta ohromná masa migrantů vyhnula a i ten nejposlednější afghánsky pastevec koz raději zamířil do Německa nebo Rakouska, s hořkou pachuti na jazyku jsme mohli slavit nejisté vítězství, ujišťující nás, že je na tom naše země opravdu bídně.

Když začala občanská válka na Ukrajině, skrytě jsem fandil separatistům z Donbasu. Přeci jen bojovali proti většině za možnost národního sebeurčení. K této volbě mě podnítilo i několik videi z neoficiálních zdrojů, na kterých se ukrajinští nacionalisté mstili ruské menšině. Jsem zvyklý na ledasco, ale tohle bylo i na mě moc. Když celý ten konflikt přešel do poziční války a nic moc se nedělo, přestal jsem to řešit. Když začaly sankce proti Rusku a každý trochu známý člověk měl náhlé nutkání si do ruského medvěda rýpnout, mudroval jsem, že je to k ničemu a jen to zhorší situaci. Věřím, že jsem nebyl jediný. I když tahle forma zdánlivě neohrožovala můj styl života, doufal jsem, že k sobě protivníci přeci jen najdou cestu a brzy zavládne mír.

Jak to dopadlo, nám ukázal 24. únor. Asi jsem to trochu očekával, ale stejně mě to překvapilo. Nejsem rusofil, ale to, co Rusové udělali, mě zklamalo. Vždycky jsem si myslel, že jim jde jen o obranu vlasti, o možnosti mluvit do toho, co se děje na jejich hranicích, ale patrně jsem se spletl. Možná už měli pocit, že nic jiného ji nepomůže, ale to je neomlouvá.

Svět se rychle vymezil vůči oběma válčícím stranám. My, jakožto členové EU a NATO jsme se samozřejmě připojili na stranu Ukrajiny. Bylo to však politické rozhodnutí.

Mě ovšem zajímalo, co si o tom myslí obyčejní lidé.

V první dny se většina stavěla proti Rusku, což bylo správné a očekávané. Jakmile ale vypukla (dez)informační válka, začalo se to měnit. Ne, že by se lidé přidávali na stranu Ruska, oni se stavěli proti Ukrajině. Někdo uvěřil anonymním zprávám na sociálních sítích, někdo prostě z přesvědčení, že nic není takové, jaké nám to média představují.

Nemám vůbec chuť tady řešit geopolitiku, a proto jen napíšu, že kdo se zajímá o historii, potažmo historii Evropy, ví, jak to na Ukrajině chodilo a chodí. Přijde mi to spíš jako občanská válka dvou národů, než invaze jednoho státu do druhého.

Věřím, že ty dva národy si to mezi sebou nakonec nějak vyřeší, tak jako vždy, věřím však i v to, že naše humanitární a vojenská pomoc Ukrajině je potřebná a správná. Dokud je konflikt dost daleko od nás, můžeme plkat, co chceme, ale jakmile se dotýká i nás, musíme zaujmout jasné stanovisko, ať chceme nebo ne. A to jsme jako stát udělali.

A teď se vrátím k nám, obyčejným lidem. Během velké uprchlické krize jsme dali jasně najevo, že zde nikoho cizího nechceme. Hrozili jsme se toho, že nás to semele. Argumenty typu: nepostaráme se o naše lidi, ale cizím budeme cpát vše zadarmo nebo naši důchodci hladoví a na naše nemocné děti sbíráme víčka, zněly po celém českém internetovém i hospodském prostředí. Dalo se to chápat. Syřane nebo Eritrejci pro nás byli stejně tak cizí a exotičtí, asi jako mimozemšťané z Alfa Centauri.

Proto jsem věřil, že když k nám jako uprchlíci přijdou Ukrajinci, kteří za ty léta infiltrovali snad každou českou firmu, lidé to pochopí.

Chápali to zhruba jeden dva dny, než se rozjel ohromný mediální kolotoč různých názorů. Na jedné straně chápaví lidé, ochotní pomoci, na té druhé odmítači čehokoliv, co zavání jakoukoliv pomocí cizincům.

Čím více uprchlíků k nám přišlo, tím více negativních příspěvků zahlcovalo český internet. S tím se ovšem dalo počítat. Dvě věci mě však překvapily. Že většina autorů těchto komentářů byly ženy, a to ženy silně agresivní. Muži se samozřejmě snažili taky excelovat, ale bylo patrné, že si přeci jen drží větší odstup.

Setkal jsem se s názory, že bychom se za tyto lidi měli stydět, já jsem však pro, abychom počkali, až si tito lidé uvědomí, co řekli nebo napsali a budou se stydět sami.

Musíme si totiž uvědomit, že to jsou malí lidé, kteří nejsou s to myšlenkově obsáhnout dění velkých událostí, a že ochotně sahají po jednoduchých, ba až primitivních vysvětleních populistických politiků (a nejen jich), jež berou s úlevou za své. Že jejich hlasy jsou jen prvopočátečním hysterickým výkřikem, vznikajícím při každé velké události, jenž časem odezní. Že jim nikdo nedokázal vysvětlit, že kvůli uprchlíkům nepřijdou o své těžce vydobyté sociální jistoty, že stát na ně rozhodně nekašle, jen si musí o tu pomoc si říct. Že i v zemích na západ není nic perfektní, že dokonalý svět neexistuje a že jestli se chtějí mít dobře, nesmí jen hloupě nadávat, ale něco pro to udělat. Že musí řešit příčinu a ne následek. Že tím, že někomu pomáháme, pomáháme sami sobě udržet si lidskost.

Z těchto lidí si nedělám legraci, protože oni jsou my, a my jsme oni - jen vidění jejich pohledem. Dokonalý člověk neexistuje a dokonalou myšlenku vždycky dokáže někdo zmrvit.

My Češi jsme vesměs národ tradicionalistických izolacionistu. Rádi se podíváme na sousedovu zahrádku, ale máme rádi svůj klid. Nechceme, aby nás někdo obtěžoval svými novými názory a změnami. Bohužel, kvůli naší poloze jsme každou chvíli někomu trnem v oku, kdekdo nám chce pomoci, všichni nás chtějí osvobodit. Vybudovali jsme si averzi vůči všemu nečeskému, kromě toho, co jsme převzali a počeštili. Historie se s námi nemazlila a my jí teď ukazujeme, že to umíme taky.

Pokud bych chtěl odpovědět na otázku v názvu tohoto článku, musel bych i přesto, co jsem napsal, říct ne.

Češi jsou lakomci, závistivci, podvodníci a vyčůránci. Smějící se bestie a rebelové bez příčiny. Věční nespokojenci a mudrlanti, odborníci na cokoliv. Nechápaví...

...ale taky nepochopení. I přes mnohé mylné názory na internetu se dokáží rychle učit, nebo poučit. Mají svérázný smysl pro humor, který jim pomáhá překonat i ty největší obtíže. I přes staletí vlády cizích národů nikdy nepoklekli a hrdě nesli odkaz češství pro další pokolení. Jsou oddaní a věrní nejen rodině, ale i správné myšlence. Jsou pracovití, vynalézaví a přizpůsobiví. Jsou veselí, rádi se baví a rádi baví ostatní. Jsou pohostinní a přátelští. Dokáží se semknout pro správnou věc.

Takoví jsou a takový jsem já. Mohl bych si přát být jiný, ale jednou jsem Čech a mezi ne patřím. Nikam jinam bych patřit nechtěl A se svou náturou bych ani patřit nemohl.

Jsme bezesporu zvláštní národ, ale nikdy jsme nebyli zlí. Vidět na někom jen to zlé je stejně špatně, jako vidět jen to zle na nás. Snad to pochopíme my, snad to pochopí i Rusové a Ukrajinci.

Tahle válka jednou skončí a možná přijde další válka, nebo nějaká jiná katastrofa či nepříjemnost. Jako národ jsme jich zažili mnoho a ještě zažijeme. Pevně věřím, že jako ty předchozí, i ty budoucí překonáme. Ne jako národ Čechů, ale jako země, kde každý slušný pracovitý člověk může v klidu a bezpečí žít vedle jiného slušného a pracovitého člověka, i když si třeba jazykové nerozumí, ale dokáží si v případě potřeby pomoct.

Tohle je totiž jediná budoucnost, která má podle mě smysl.